Úvod

Pohanství je souhrn různých náboženství a kulty zahrnující různé bohy, nadpřirozené bytosti, přírodní duchy, duše předků apod., které vyznávali především staří Germáni, Slované, Keltové, Římané a jiné národy a kultury z evropského kulturního okruhu. Pohanství chápeme jako souhrnné označení pro určitou skupinu polyteistických, případně panteistických náboženských směrů převážně indoevropského a zejména evropského původu.

Jedná se tedy o původní spiritualitu, která je nám Evropanům vlastní historicky, kulturně i etnicky a kterou se pokoušíme hledat, obnovujeme ji a dále ji rozvíjíme. Je to organický duchovní systém, jehož smyslem není ani tak rekonstruovat minulost, ale spíše rozvíjet duchovní dědictví dávných pohanů v dnešní době a dnešním kontextu. Současně je to otevřený systém s poněkud rozostřenými hranicemi a živelným vývojem.

Není nutné patřit k nějaké konkrétní tradici a k zavedenému systému, mnoho pohanů jde vlastní cestou. Ale její výběr je třeba dobře uvážit. Nikdo vás nebude oslovovat s nabídkami příslušnosti ke svému náboženství. Obracení na víru se v pohanství moc nevyskytuje. Vždycky je to tak, že my sami se musíme snažit, hledat, naslouchat svému srdci, tvořit si vlastní cestu a citlivě zjišťovat, kam nás to táhne. Současně asi polovina pohanů k žádné tradici nenáleží. Jdou svou vlastní jedinečnou cestou, kterou tvoří jejich život a okamžitá inspirace.

Z čeho pohané čerpají – tři základní zdroje

Akademický výzkum historiků a antropologů bývá hlavním zdrojem v počátcích každé obnovené tradice. Úroveň znalostí se vyvíjí, proto později obnovené tradice bývají historicky přesnější. Naopak starší rekonstrukce se mohou opírat o později vyvrácené teorie (například práce Margaret Murrayové ve vztahu k tradici Wicca, která je se svým původem ve 30. a 40. letech jednou z prvních zformovaných tradic současného pohanství).

Dále jsou to pohanské stopy k současné evropské mystice, v pohádkách a folkloru. Pohanství z Evropy vlastně nikdy nezmizelo. Jeho prvky v naší kultuře zůstaly, často pouze nevíme přesně, které to jsou. S velkou určitostí však můžeme za pohanské označit prakticky všechny položky našeho i církevního kalendáře od Vánoc až po Dušičky či Velikonoce. Ani do pohádek nemusíme chodit daleko. Stačí vzpomenout děda Vševěda, který je každé ráno chlapcem a každý večer starcem, zatímco o něj pečuje jeho matka. Což je mýtus slunečního cyklu společný mnoha pohanským náboženstvím.

A za třetí je to zkušenost. Většina tradic začíná velmi jednoduše a opírá se zejména o to, co je dochováno. Postupem času se spiritualita přirozeně rozvíjí, každá generace něco málo změní nebo přidá a pohanská víra tak žije přirozeně jako kdysi. Zejména je to patrné u dříve obnovených tradic, které byly zavedené již v 50. letech a které byly ovlivněny pozdějším kulturním vývojem v našem západním civilizačním okruhu (zejména 60. léta 20. století).

Základy pohanského vidění světa

Pro pohanský světonázor je typická absence jasně vymezených kategorií tak, jak je zná moderní doba. Spiritualita a profánní život nejsou přesně odděleny. Máloco je v pohanské víře přesně ohraničeno. Pohanský pohled na svět má blíž k jeho vnímání jako kontinua, které je zároveň hmotou i duší, zároveň prostorem i časem, zároveň posvátným i profánním, obyčejným i neobyčejným, minulým i budoucím, živým i neživým. Ztotožnění hmoty s duší či božstvím je prastarý animistický základ, z něhož pohanství vychází.

Proto se u pohanů můžete setkat s přesvědčením, že studánky a stromy a kopce mají duši, obývají je duchové nebo dokonce místní bůžci. Mnozí s nimi dokonce komunikují nebo jim obětují.

Pohanská náboženství proto nevímají člověka jako odtrženého od přírody, společenství a země, ale jako součást přírody, společenství a země. Vědomí tohoto spojení a jeho prožívání je jedním z účelů současných rituálů a mnoha dalších věcí, které děláme.

Bohové nejsou v pohanství oddělení od tohoto světa ani od lidí. Jsou tímto světem. Jsou v nás, ve vesmíru, v přírodě, v každém pohybu listu, v každém zrození i v každé smrti. Přímým pojítkem mezi lidmi a Bohy jsou předkové. V mnoha tradicích jsou Bohové vnímáni jako dědictví pokrevní linie, jejímiž nositeli jsou právě naši předkové, od kterých se máme učit a které máme uctívat podobně jako Bohy. Naši předkové jsou tím, co ze země, vzduchu, slunce a deště vzniklo a co se zemí, vzduchem, sluncem a deštěm stalo po smrti. Představují tedy naše pokrevní pojítko s tímto vším, co nás přesahuje.

Jedním z důsledků tohoto vnímání je absence modliteb k Bohům, aby pro nás udělali to či ono. Spíše je jim obětováno a jsou žádáni o požehnání pro nějakou naši činnost, kterou děláme my sami a za kterou jsme sami zodpovědní. V pohanství nás Bohové netrestají za naše činy, pouze sklízíme jejich důsledky. Důsledkem toho je, že pohan by měl dvakrát zvažovat své činy i svá slova, protože je neodčiní modlitbou, ale pouze a jen odžitím plodů toho, co zasel. Zní to jednoduše, nicméně tento pohled klade obrovské nároky na osobní integritu, vhled do vlastních motivací a předjímání možných důsledků. Pohan ví, že když se nedaří, může si za to z velké části sám. Až na druhém místě je možná nepřízeň Bohů. Ale i tu si obvykle člověk nějak vyslouží…

Pohanská spiritualita především nezná lineární čas. Plynutí času v pohanství není z A do B, jak jsme zvyklí. Letopočet vlastně nemá v pohanské spiritualitě žádný smysl. Oslavujeme cykly přírody. Ty jsou stejně dobré v roce 2015, jako byly dva tisíce let před tím, než náš letopočet vůbec začal. V pohanství se proto vše děje v kružnicích, které nemají žádný začátek a konec. Život, smrt, znovuzrození. Jaro, léto, podzim, zima. Den, noc. Z tohoto důvodu jsou pohanské svátky navázány na změny v přírodě a na střídání ročních období. Jsou to svátky, které slavíme dodnes a zná je i moderní doba.

Nezbytné a postradatelné prvky pohanství

Lze narýsovat několik nezbytných prvků pohanské víry a velké množství těch často se vyskytujících, byť postradatelných. K nezbytným vnějším prvkům toho, jak pohanská víra a praxe vypadá, lze zařadit: uctívání Bohů, krajiny (duchové, lesní chrámy, kopce, příroda apod.), kult předků, obětiny (úlitby). Tyto čtyři věci jsou navzájem propojené a nezbytně spolu souvisí. Jejich propojením je cyklické vnímání času a s ním spojený vegetační cyklus  (viz. schéma slunce níže).

Další často se vyskytující, ale postradatelné prvky jsou například: iniciační cesta, víra v reinkarnaci, ideál válečníka, ženská mystéria, magie, věštba, vlastenectví, poezie, ochrana přírody, folklorní tradice, zájem o archeologii, historie a archeologie, lidové léčitelství, etika, esoterika, hudba, umělecká tvorba a další.

Jsou také určité nezbytné vnitřní prvky, které určují dynamiku naší cesty. Jsou to: víra, praxe a zkušenost. Naše víra nás inspiruje k rituální a jiné praxi. Naše praxe nám dává nějakou zkušenost. A zkušenost zpětně formuje a utvrzuje naši víru. Tyto tři prvky jsou jako motor, který nás žene vpřed. Aby mohl fungovat, potřebuje všechny tři. Jinak se cyklus zastaví.

Vnější i vnitřní prvky na schématech mohou být i samotné cesty k pohanství, tedy tím, co nás k pohanství přivedlo. Důležité je u nich neustrnout. Například nezůstat jen u víry (teorie a knihy) nebo jen u praxe bez duchovna (living history) nebo jen u zkušenosti (spiritismus, vyhledávání mystických vizí). Naše cesta k pohanství totiž není pohanstvím samotným, je to jen vstupní brána, za kterou leží mnohem větší svět. Je chybou zavřít si tuto bránu hned na začátku tím, že své dosavadní názory a praktiky ztotožníme s celým pohanstvím, čímž získáme pocit, že “tohle je už ono”. Naopak musíme jít dál, nezastavit se a zůstat otevření možnosti, že mnoho věcí je jinak, než jak se zpočátku jeví.

Bohové a rituály

Uctívání Bohů je základem pohanství. Jeho ústředním motivem je spojení s Bohy a potvrzení našeho vztahu k nim. Existuje mnoho skupin, které mohou používat pohanské symboly, dobové oděvy a podobně, nicméně pohanská náboženství se vyznačují tím, že nějakým způsobem Bohy uctívají a usilují o spojení s nimi. Měli by to být Bohové, o kterých víme alespoň malou špetku vědomostí. Nemusíme číst desítky knih. Stačí úplný základ a selský rozum. Když například chceme obětovat na jaře některému z Bohů za sílící Slunce a růst síly v přírodě, bude to spíš Jarovít než Veles (slovanský pantheon).

Většina pohanů si obvykle časem oblíbí několik málo Bohů, kteří jsou pro jeho život důležití, a ti  ho pak životem doprovází. Totéž platí pro skupiny. Jedním z důsledků celostního vidění světa je totiž také nutnost doprovázet naše slova a víru odpovídajícími činy. Rituál je vyjádřením našeho vztahu k Bohům. Posiluje vztah k Bohům, k životu, k přírodě, ke světu. Je stvrzením toho, že my, naši předkové a naši Bohové jsme jedna rodina.

Pohané se proto obvykle věnují spiritualitě pravidelně, aby Bohové v jejich životě dostali tolik pozornosti, kolik si zaslouží. Prožívat spojení s Bohy a s přírodou je v dnešní době složité, proto je třeba ho vědomě pěstovat. Neboť to, čemu věnujeme pozornost, tvoří naši realitu. Čím méně pop-kultury, reklam a jiných atributů této zvláštní doby a čím více Bohů a přírody, tím více bude naši realitu tvořit to, co je hluboce inspirativní. A naopak tím méně toho, co způsobuje honění se za nesmysly.

Rituály nemusí být vůbec složité. Mají určité společné jmenovatele, které jdou napříč tradicemi. Bývá to očista (kouřem, vodou, atd.), vytyčení posvátného prostoru (např. kruh, kamenný kruh, posvátný háj, atd.), spojení s Bohy (vzývání), oslava (jídlo a pití a jejich požehnání), úlitba (obětiny) a poděkování. Rituál, základ pohanství, je právě takto jednoduchý a v soukromé praxi ho zvládne úplně každý. Neexistuje žádná pohanská vysoká škola, z níž byste napřed museli dostat titul “pohan”. A toho, co není potřeba vůbec, je mnohem více.

Co všechno není potřeba. Vůbec.

Potvrzení vnější autority. Jedním z atributů pohanství je, že nepotřebujete potvrzení toho, že jste pohany. Neexistuje žádná autorita, která by měla co mluvit do intimního spojení s vašimi Bohy. Stačí, že v ně věříte, uctíváte je a obětujete jim. Je na každém si přebrat, proč to dělá a proč to dělá právě takto. To znamená, zásadní je aktivní vztah k Bohům. Vše ostatní už je věcí tohoto vztahu, který je pouze váš. To má několik důsledků.

Vzhled. Není vůbec potřeba nosit symboly, oblékat se nějak speciálně apod. Je to hezké, ve skupinové praxi skvělé, ale určitě ne nutné. Na některé skupinové obřady je sice lepší nějaký rituální oděv, masku nebo malování mít, ale to bývá u každého rituálu a u každé tradice jinak. Důvodem je atmosféra, naladění na společnou notu, opuštění běžné reality. U velkých sezónních slavností je určitě vhodné se obléknout s určitou péčí, neboť jdete do společnosti Bohů. Vhodný oděv může být i projevem respektu. Nicméně pro každodenní praxi a vztah k Bohům je vzhled nepodstatný.

Sečtělost. Je dobré o pohanství číst a získávat vědomosti, protože to vede k hlubšímu pochopení toho, co děláme, umožňuje nám to prohlubovat rituální praxi a hledat skryté významy a souvislosti. Není to však nutné. Uctívat Bohy můžeme teď hned. Neexistuje nic jako povinná četba. Bohy nezajímá náš čtenářský deník.

Lidé. Každý může praktikovat sám. Nepotřebujeme skupiny. Komunita může být výhodou i prokletím. V některých tradicích je však komunita velmi důležitým prvkem, protože rituály jsou i společenskou událostí. Nepotřebujeme však nikoho k tomu, abychom mohli začít. Kromě Bohů.

Učitelé. V pohanství obecně není nikdo žádný guru. Každý je zodpovědný za úroveň svého poznání Bohů a za svůj vztah k nim.

Názory a politika. Naše přesvědčení nebo aktuální témata jsou pod korunami stromů, kde sídlí Bohové, k ničemu. K pohanství nás nekvalifikují ani nediskvalifikují. Když vstupujeme do chrámu, vždy odkládáme každodenní haraburdí, starosti, názory a jiný balast. Důležitá je víra, praxe a zkušenost. K tomuto slouží zejména rituální očista, ale také vytyčení posvátného prostoru. Ve skupinové praxi je pak lepší se soustředit na věci, které nás spojují, než na ty, které nás rozdělují.

Důležité je spojení s Bohy důsledně nadřadit všem těmto věcem a jednoduše začít.

Spojení s krajinou

Obecně se doporučuje dělat obřady venku, protože tam máme blíže prostředí, kde jsou Bohové doma, máme blíž k přírodě, k přirozenosti a tomu, kvůli čemu rituály děláme. Bohové představují to, z čeho vzešli naši předkové a náš život. A to je divoká krajina.

Pohané proto často tvoří venkovní chrámy, kamenné kruhy a jinak zvelebují různá místa, aby tam chodili uctívat. Tato místa nebývají většinou veřejně známá, ale pokud člověk hledá a seznamuje se s lidmi, postupně se o nich dozví. Kdo chodí hodně do přírody, může dojít časem k závěru, že se v této zemi skutečně děje nějaká změna. Tu a tam kapky vosku na osamělém kameni, tuhle kamenný kruh nebo symbol na skále se stopami po rituálu.  Ideální je taková místa zakládat a pečovat o ně. Přesně to také pohané často dělají. Spiritualita většiny pohanů je pak nějak symbolicky propojena s těmito místy, s krajinou, její minulostí a jejími příběhy.

Obřady a oslavy

Obecně dělíme praxi na každodenní spiritualitu a na velké skupinové oslavy. Rituální praxe se tedy skládá z velmi jednoduchých obětin, které se dělají poměrně často, obvykle o samotě nebo s rodinou, a pak ze sezónních festivalů (například Beltain, 30. duben) , které jsou obvykle větší, složitější a účastní se jich větší počet lidí. Dají se však také slavit soukromě.

Každá tradice má nicméně vlastní systém svátků s mnoha podobnostmi. Jejich tématy jsou obvykle slunovraty a rovnodennosti, dále období plodnosti (máj, májky apod.), období první sklizně (srpen), období poslední sklizně a čas předků (dušičky) a období prvního probuzení přírody (únor, hromnice, Morana)

Ve většině tradic jsou pak rituály spojené s životními etapami, to znamená jakési uvítání do života, dále rituály dospělosti (např. postřižiny u Slovanů), svatby, pohřby nebo jiné formy obřadního rozloučení před cestou do jiného světa. Obě skupiny oslav vyznačují důležité momenty v životních cyklech stvoření. Náš životní cyklus je analogický slunečnímu cyklu, proto jsou slaveny přechodové momenty v obou. Tyto cykly a jejich fáze jsou také základem pohanské symboliky, kde se často vyskytují kola s různým počtem loukotí a s různými tvary.

Mnohé tradice také pořádají rituály vyznačující přechody mezi jednotlivými etapami duchovní cesty, typicky to bývá nějaká forma dedikačního rituálu, jehož smyslem je slib Bohům následovat určitou cestu a ctít určité principy, nezřítka narazíme také na nějaké formy iniciačních ceremonií. Tento druh obřadů představuje předěly na duchovní cestě a často zahrnuje posvátné přísahy.

Ve všech pohanských cestách se však vyskytuje prvek žehnání nebo požehnání. Obvykle při tom žádáme Bohy, aby náš pokrm či nápoj naplnili svou mocí, a jehož prostřednictvím pak jejich požehnání vstoupí do našeho života tím, že nápoj vypijeme a pokrm sníme. Každé takové požehnání by mělo být doprovázeno také úlitbou. Jednak je to slušné. Dále je třeba udržovat férové vztahy, a když něco chceme, měli bychom také něco nabídnout. Nikdo si přece nechce Bohy rozhněvat. A konečně, společně sdílené jídlo z nás, předků a Bohů dělá spojence, jednu rodinu.

Úlitby a obětiny bývají i součástí každodenní praxe. Obvykle se jedná o nějaký drobný dárek. Může to být trochu vína, medoviny nebo piva. Může to být pár oříšků, květů, semínek nebo různých plodů. Malá trocha pečiva nebo nakreslený obrázek, vonná tyčinka, kousky skořice nebo jiné koření či kadidlo. Mohou to být i básně, malby, věnečky z květů, vyryté runy do dřeva, pentle, obrazce… Je mnoho způsobů. Je jich skoro tolik, kolik je praktikujících pohanů.

Různé tradice

Pohanská náboženství tvoří rovněž kontinuum, kde se kategorie vytyčují velmi těžko. Je to prakticky nemožné. Lze ale vypozorovat určité trendy a identifikovat zavedené tradice a zformovaná náboženství.

Ta náboženství, jejichž obnova začala zejména v Anglii a čerpají hodně z keltské, anglosaské a částečně z helénské tradice a která se počala formovat na přelomu 30. až 40. let, jsou zejména druidství, eklektická wicca, čarodějnictví a tzv. iniciační wicca. Opírají se do určité míry o akademický výzkum čerpající z pozdějších (hlavně literárních) pramenů, např. záznamy procesů s čarodějnicemi (zejména proces Isobel Gowdie), mýtické literatury, keltských pohádek a mýtů, lidové magie (Merseburg Spell) apod. a do velké míry ze západní okultní tradice, která má rovněž kořeny ve starém Řecku.

Náboženství, která byla rekonstruována později, a na základě snadněji interpretovatelných znalostí, archeologie a folkloru, jsou typicky ásatrú, rodnověří, řecké, římské a další pohanství.

Hlavním rozdílem mezi nimi je, že v prvním případě (wicca, druidství) bylo mnoho chybějícího nahrazeno prvky ze západní esoterické tradice (jejíž původ sahá do starého Řecka a novoplatonismu) a gnoze jejich zakladatelů, a je u nich velmi patrný mezigenerační vývoj přibližně osmdesáti let, kterým mezitím prošly.

V případě druhém, tedy u ásatrú, rodnověří a dalších, jsou rekonstrukce bližší moderním archeologickým a antropologickým znalostem, proto u nich najdeme méně prvků ze západní esoterické tradice a osobní gnoze zkladatelů, nicméně toto dělítko nelze v žádném případě uplatnit absolutně. V obou případech je zjevná snaha o obnovu a navázání na dávné tradice se současným kontextem a v obou případech jsou chybějící materiály doplněny na základě srovnávací mytologie, zkušenosti, západního okultismu apod. V případě druhé skupiny je původních materiálů často známo více a více se čerpá z hmotné kultury (archeologické nálezy).

Díky rozdílné historii lze vypozorovat i určité trendy. V prvním případě si lze všimnout důrazu na osobní rozvoj, spiritualitu jako takovou, to znamená i takové věci jako je meditace, dále vztah k životnímu prostředí a ochraně přírody apod. Tato skupina je totiž poznamenána několikagenerační výměnou a kulturní revolucí naší civilizace v 60. letech 20. století, díky čemuž došlo ke značnému vývoji a obrovské diverzitě v názorech a hodnotách a k promíchání s moderními vlivy.

Ve druhém případě hraje také silnou roli kulturní a etnické dědictví té které tradice, více se zde uplatňuje koncept identity a rodu. Jednotlivé tradice jsou více homogenní a klade se zde větší důraz na rekonstrukci a dochované zdroje informací. U těchto tradic ještě obvykle zakladatelé žijí a vzniká pevný jednolitý základ pro další generace. Jsou to však pouze trendy a velké generalizace. Nejlepší způsob, jak si učinit názor, je něco dalšího si přečíst a zkoušet praktikovat. Mnoho pohanů začalo např. u eklektické wiccy a později se začali věnovat jiným tradicím. Platí to i obráceně.

Uctíváním Bohů a praxí roste náš vhled a tím může na naší cestě docházet k postupným změnám. Hledání vlastně není nikdy u konce. Dokonce i když se staneme součástí nějakého zavedeného pohanského náboženství, naše každodenní spiritualita nebude nikdy úplně stejná.

Další články základnů pohanství a doporučená literatura

• Základny pohanství: Doporučená literatura
• Základy pohanství: Patroni a matronky
• Základy pohanství: Kudy ne
• Základy pohanství: domácí oltáře
• Kolo roku: Ásatrú
• Kolo roku: Keltové
• Kolo roku: Slované
• Kolo roku: Wicca
• Kolo roku: Vlčí kult
• Přírodní povědomí
• Strom pohanských naboženství
• Praxe, zkušenost, víra
• Zrušení křtu a cesta do pohanství
• Rozhovory: Cesta ke každodenní praxi
• Seznam pohanských filmů
• Seznam pohanských kapel
• Mapa pohanských veřejných míst
• Mapa pohanská Evropa
• Rituál přípitku (Sumbel)

Pohanství pro pokročilé

• Ženská mystéria – úvodní část
• Pohanství a meditace
• Posvátné putování
• Svatební rituály v pohanství
• Narození dítěte v pohanství
• Názor: Pohanství, svoboda a tlak světa okolo nás